Překvapení osudu ...

Ani nevím, jak bych měla nazvat tento článek plný povídání...

Pro ty z vás, kteří neradi čtou vylévání si srdce, filozofování a polemizování, doporučuji, aby právě teď zavřeli stránku s mým blogem a konkrétně tímto příspěvkem.

Trefným názvem by bylo a asi se i stane něco jako překvapení osudu..
Jak jste si již možná stačili všimnout, za tu dobu působení a psaní svého blogu, jsem se moc nevěnovala soukromí. Ačkoli moc dobře vím, že zrovna toto téma je velikým lákadlem - mluvím z vlastní zkušenosti, nýbrž samotná jsem zvědavá na soukromí a slasti a strasti životů jiných lidí - třeba právě vás. Možná se to někomu bude zdát špatné, mně to ale přijde celkem přirozené a myslím si, ba dokonce bych snad i mohla tvrdit, že vím, že nejsem sama..

K tomuto článku mě přivedl jakýsi vnitřní pocit nutnosti.. Respektive nutnosti " napsat na papír " své pocity a prožitky. V posledním měsíci se totiž v mém životě odehrálo hodně zásadních změn, které nezůstaly jen tak a evidentně se nestaly jen tak.

Nevím ani kde pořádně začít a asi ani nechci nijak celou věc konkretizovat, vše tudíž nechám zahaleno jakýmsi tajemstvím...

Už se vám někdy stalo, že cesty života a osudu (pokud na něj věříte - já tedy do určité míry ano), vás zavedly do svízelné situace, která se nedala kočírovat rozumem, ale zkrátka srdcem?
Mně ano.. A určitě ne jednou.. Tentokrát to ovšem nepřineslo jen to ovoce, ale o tom už život je a já bych jen velice nerada, aby to vypadalo, že si tu naříkám nebo fňukám. To v žádném případě.

Zkrátka a dobře jen stále nemohu pochopit nějaké okolnosti a věci, které jsou možná nepochopitelnými.
Člověk ve svém životě udělá mnoho kopanců, díky kterým je silnější a rozumnější  v budoucnosti a jsou tedy potřebnou součástí životů každého z nás.
Také si myslím, že by nikdo z nás neměl litovat svých rozhodnutí, jelikož vše co jsme učinili, by mělo být z našeho nitra a naší podstaty - z našeho výsostného práva rozhodnout se. Ne vždy je zaručeno, že každé naše rozhodnutí bude správným a že nebude mít nějaké negativní dopady. I přesto bychom si měli za ním stát, ať se děje co se děje. Nutno podotknout, že já si za nimi stojím, ačkoli netvrdím, že jsem na všechny pyšná, ale to mi přijde nepodstatné...

Život není vždy procházkou růžovým sadem a dlážděn jen oblázkovými kamínky.. Také je mnoho zkoušek života a křtů ohněm, které tu jistojistě nejsou bezdůvodně..

Možná bych mohla tvrdit, že jsem si jedním prošla (ne sama) a bohužel/dík? to vůbec nedopadlo dle mých představ. Nelituji podstaty celé věci, ale okolností/dopadů, které následovaly.. nečekala jsem je - možná ve skrytu duše ano, ale ne až takové. I přesto vše ale nelituji.
Mám zato, že jsem jednala se srdcem na dlani a vůbec ne se zlým úmyslem (jak to někomu možná může přijít) a tak bych neměnila.

Někdy v životě zkrátka přijdou situace, ve kterých nemůžete jinak. Jednáte tak jak cítíte a tak tedy činíte.
To, co se zdá být dobré pro vás, však nemusí být dobrým pro druhé. S čistým svědomím mohu říct, že jsem se vždy zamýšlela nad dopady, které budou mít má rozhodnutí - ať už ta rozumová, nebo ta citová-srdcová. A dnes si nejsem jistá, jestli jsem činila dobře. Nemyslela jsem přeci jen rozhodovat sama za sebe a ne se neustále ohlížet na okolí?

Udělala jsem změnu a rozhodla se konečně sama za sebe - bez ohledu doprava a doleva a k tomu všemu srdcem... 
Myslet si můžete co chcete..  Variantou může být, že rozhodování se doposud s braním ohledu na druhé bylo správným a nyní jsem chybovala, ale třeba také naopak. Oprávnění jste k názorům oběma.
Já sama však nerada soudím druhé a tak vás prosím o totéž.

Proč tedy tohle celé vylívání, pro někoho možná naříkání (to vás ale upozorňuji, že to není) tady, říkáte si... Proto, že si to (pevně doufám a věřím) přečte jedna nejmenovaná osoba, které se to bezprostředně týká a snad časem, někdy - když ne teď - pochopí to, co tím chci říct a také hloubku podstaty.

Vím, že mnoho věcí chce čas - proto se ne nadarmo říká, že čas je "lékem na vše" - avšak o nemoci to v tomto případě vůbec není - ani se jí to nedotýká. 

Tohle vše tady je jakási nutnost mého nitra jít s tím vším ven (ještě touto formou) - jelikož zamyšlení  v mém výlevu by možná mohli nalézt i někteří jiní z vás, nebo aspoň byste mohli na chvíli "zafilozofovat a zapřemýšlet" společně se mnou...

Závěrem shrnutí celé podstaty a jádra pudla...
Svých rozhodnutí nelituji a myslím si, že vše se děje z nějakého důvodu/ů - ať už nám známými či nikoli. Sama nenávidím zákeřnost, a proto se tak nechovám k jiným - tím chci říct, že má rozhodnutí jsou upřímná bez zamýšlených postranních úmyslů. Také je důležité říci, že po letech jsem se rozhodla  (nebo spíš tomu tak chtěl osud "na obou stranách" - mé rozhodnutí by bylo malé/neúplné a nepodstatné a byla potřeba "té druhé strany/části - vlastně vzít svůj život o něco víc (abyste tomu nerozuměli špatně tak, že doteď jsem se nerozhodovala sama za sebe - to zase ne, ale byla jsem ovlivněná vnitřním hlasem ohlížení se) do svých rukou bez neustálého ohlížení na druhé. Stalo se, co se asi stát mělo. Ať už tomu všemu rozumím, nebo nikoli...
Po dlouhé době si prožívám takovéto jiné štěstí, ale má to jedno ale.. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán a tak tedy i každý dobrý pocit (i ten štěstí) vykoupen něčím protichůdným. A to něco jsem potřebovala ze sebe dostat ještě touto formou a podělit se tak nejen s onou osobou, ale také vámi všemi.

We L I V E ... We L O V E ... We D i E ..   and now B U R N..

Děkuji všem, kteří dočetli až sem - omlouvám se ( i když myslím, že není až tak za co) za tuto netradiční vsuvku na blog a přeji klidný večer vám všem...

kkiss