Příběh života - Šťastný konec

Je tu pátek a já se probouzím opět ve své posteli.

Kdybych teď byla v Praze, už by mě z ní tahalo sluníčko, které by určitě zářilo na modré obloze.. Tady tomu tak ale nevypadá.
Pojďme si proto shrnout další týden v Praze, ani nevím kde začít, ale asi to bude tím nejsilnějším zážitkem, který nebyl zrovna pěkným...

V pondělí jsem ve škole měla jen dvě hodiny a jakmile jsem skončila, vydala jsem se na autobus. Jak tak jdu, telefonuji se spolužačkou a koukám na auta projíždějící ve třech pruzích kolem mě...
Z ničeho nic vidím, jak nějaký menší pejsek asi 100 metrů ode mě vbíhá do silnice, prokličkuje první pruh a jakmile se dostává do prostředního, srazí ho bokem auto a on letí pryč a upadá a je v nehybnosti...¨
V tom okamžiku jsem dostala šok, přestala mluvit do telefonu a propadla v pláč. Kamarádka se ptala, co se stalo, nebyla jsem téměř schopná promluvit a jen prohodila, že srazili pejska, že musím končit..
Jak srab jsem se musela vrátit za nejbližší roh, abych na silnici neviděla a tam jsem pokračovala ve svém záchvatu breku.. Bylo mi šíleně.. Žaludek jsem měla rázem jak na vodě a měla to před očima. Nebyla jsem schopná se podívat, co se tam děje, ale jen jsem viděla, že celá hromada aut brzdí a začíná troubit, nýbrž se provoz zpomalil. Vyslala jsem za roh K., která se šla podívat, jak situace vypadá. Představte si, že nejprve toho chudáka pejska objížděli a nikoho nenapadlo zastavit třeba a přenést ho na chodník!!! TEN, co ho SRAZIL, okamžitě samosebou ujel. Ano, pejsek mu tam vběhl, ale není snad jeho povinnost ZASTAVIT a zjistit situaci? To už jsou lidé opravdu takové ZRŮDY???
K. mi po chvilce oznámila, že už tam není a můžeme tedy pokračovat cestou k autobusu. Do toho mi volá spolužačka, které jsem hovor přerušila, jak to vypadá a že má nějaké číslo na veterinární pohotovost, že mi ho může napsat. Sotva jsem mohla mluvit, natož abych volala záchranku a navíc už jsem tam pejska ani neviděla, tak jsem jí řekla, že ať mi ho pošle, ale asi nebude třeba a že nejsem schopná.
Cítila jsem se jako srab... nebyla bych schopná tomu pejskovi jít ani pomoc, nic.. Prostě mé tělo zachvátil šok, brek, lítost a tím jsem měla svázané ruce...
Jak tak jdeme podél silnice, K. zahlédla přes silnici na chodníku hlouček lidí a mezi nimi ležícího pejska... Nemohla jsem se nepodívat, ale o to ve větší pláč jsem propukla...
Leželo tam jeho bezvládné tělíčko a bylo nehybné. Pomyslela jsem na nejhorší a proklínala řidiče, kteří tam ROZHODNĚ NEJEZDÍ 50.
Za pár minut mi volá opět spolužačka, že je na místě, kde je hlouček lidí a že s pejskem jedou na veterinu - tedy nějaká paní, co neměla strach, vkročila do jedoucí vozovky, zastavila provoz a pejska přenesla na silnici. Sice prý byla také v šoku a celá se klepala, ale nevzdala to. Pejsek tedy žil!!!!
Má spolužačka mi zhruba za hodinu volala znovu, že se tam jela podívat a že pejska - byla to holčička - žije a měla by být v pořádku. Musela podstoupit nějakou operaci, měla nateklé očičko a krvácela trošku z tlamičky, jak silný byl náraz...
Strašně se mi vnitřně ulevilo, nýbrž mi na prsou leželo strašlivé břímě.. Sice jsem nebyla přímo u toho, ale i kdybych byla, nebyla bych schopná cokoliv udělat. Sama jsem nechápala, jak moc mě to sebralo. Jiní by se možná řekli, no jo, stává se, nějaký zaběhlý pejsek - neměl totiž páníčka a jak byl zmatený, tak asi chtěl přeběhnout silnici - ale já jsem asi citlivější a tak mě to naprosto porazilo.
Večer jsem dostala první fotku už probuzené krásky.....

Okamžitě jsme po sociálních sítích začali sdílet fotografii v naději, že se najde páníček...
Trvalo dva dny, ale nenašel se... Chtěla se ho ujmout má spolužačka, která byla nakonec u toho, ale jelikož už má sama dva pejsky - kluky, nakonec se to nepodařilo. Ale díky jejím známým našla Princezna - jak ji pojmenovala nová rodina - páníčka =)

Ještě teď mi poskakuje srdce štěstím, že tento příběh měl dobrý konec...
V duchu se jí stále omlouvám zato, že jsem nedokázala jakkoliv pomoc a přeji ji v jejím psím životě už jen to nejkrásnější!!

kkiss